Volnými kroky, navigací, zablácené
mokvajícím deštěm,
mé srdce uchvácené
rytmikou opustěných ulic
a úhozy větru
na klávesnici padajícího listí,
čeká ...
Sólo trubky břitké jak měsíční svit,
opřené o podmanivý tón, až bude chtít
tu nostalgii porušit a odpovědět
saxofonu tam naproti v ulici,
kde ozvěna se osmělí a s klavírem
podají si ruce.
Před osamělým portýrem
kaluže zvoní,
když přivolává drožku
pánovi v cylindru.
Zavíří dupot koní.
A pak uz jedou.
Klapot, bič, vozu vrzání
a ve finále krásném šlape to, uhání,
žádné crescendo, jen pěkně forte,…
Zahnuli za roh. Ticho.
Jen ten déšť tu zůstal
a spolu s mokrým listím o dlažbu jim tleskal.
listopad 1983
A hop a skok
pyč zas jeden rok
Co noha nohu mine
to já mám radost - vy ne?
Pravíte, že k smrti blíž?
zbloudilá ty duše slyš:
při pomyšlení na peklo,
tvé tělo už se třese
a myšlenky černé jsou
jak lapkové číhající v lese
Já zvedám pohár a ústa má teď připíjí
těm co nepropadli peklu a života vzdát se nemíní
Zdráva buď ty můzo poznání
která plašíš vran černých krákání
Ach ty pláčeš, slzy že zhášejí žár smutku?
Tu je kapesník a prohlédni už skrz tu černou budku
kterou nasadil ti na hlavu kdosi kdo šel kolem
a k smíchu bylo mu tvé srdce žhavé bolem
Tak pozvedni už pohár i ty bloude
nevyhlížej tu s kosou mrzký bloude
To já vám chtěla pane své rámě nabidnout
To já vás odtáhla od studny a nenechala tam nahlédnout
Tak neklekejte si tu probůh do bláta
pojďte, nu pojďte dokud jsou světla rozžata.
28.12.1983
A smyčec uchopil a hráli
Hráli,
až líce růžověly
a oči se jen smály.
V pohledech
co se střetly,
jiskra smíchu zazvonila a za oponou řas
tvoje tvář potemněla.
Ráz,ráz,
smyčec po strunách a
sešpulené rtíky odhazují strach.
Montiho čardáš
a zas - v temnotách.
červenec 1983
Kdy tu bylo jaro ?
Kdo jej ukryl
a jak uletělo ?
Co noční motýl
tmu s sebou vzalo
a bělavými květy
hořce zaplakalo.
V rozbujenou zeleň
rychle proměnilo.
Poupata pukla
a žít všechno chtělo,
aby s ranním chladem
opět uhynulo.
Paletu hnědi
kolem rozvířilo
a s první hvězdou
bílou duchnu
k bradě přitáhlo.
1983
Až teplo dlaně tvé ucítím
a pravou nohou vykročím,
to um-ta-ta nas uchvátí,
v tu chvíli budem bohatí
Na štěstí - hlavu zakloníš,
nahoře rej světel uvidíš,
já přitisknu tě k sobě bliž,
snad vůni lásky ucítíš.
V krásném reji divokém,
spolu budem noc a den,
ni slova ti nepovím,
jen tě vždycky políbím
na ústa svůdná, ohnivá,
hudba znovu začíná
pryč jsou svíce, pryč je rej,
jen pro nás, teď hudbo hrej.
1982
Seděl jsem na skále
a čekal,
až paprsky Slunce vysuší
kapičky rosy na řasách trav.
S hlavou zakloněnou
pozoroval klikatý let ptáků
až do nebe
a zase zpět.
Záviděl jsem jim volnost
prostor, čas
a chtělo se mi křičet.
1982
Bezcitné nebe zamlčené šedi,
oči pokryté prachem hvězd
tonoucí mysl uzavřená v nebi
zvířený prach nekonečných cest.
To je mé nostalgické blues.
Dým oslnivé clony kouře
halasný povyk nebožtíků všech,
krutá chapadla mořské bouře,
vypálený na rameni cejch.
To je mé nosťagické blues.
Ve službách ďáblových se vzhlíží,
kostnaté hnáty vzývá jen,
očistec je pouze dokonalou zdviží
a z hrdla slyšet rozkošnický sten.
To je mé nostalgické blues.
1982
Šel jsem po žebříku až do nebe
a spadl na zem,
probudil se ze sněni.
Viděl jsem cestou plno podvodníků,
jak se skrývají za tváře jiných.
Lezl jsem nahoru
a hledal omamnou květinu pravdy člověka,
ale našel jen čtyřlístek
pro štěstí podvodníka.
Sám v klobouku
a cela nahý v ranním slunci,
si sedám do trní
a v potoce se chladím.
Beru do ruky květ kopretiny
a trhám lístky osudu - ano či ne,
má mě ráda…
Vinu dávám květině a nohy už mne studí.
Budu upřímný a poslechnu sám sebe.
Nedám na slova vrby, která vedle stojí.
A půjdu s ranní rosou mezi prsty u nohou
hledat sudičku, která při mně stojí.
Cestou zahlédnu Tvoje vlasy zčeřené
a co bude dál,
kdo ví ?
1983